Projekt Gymnázia Ústí nad Orlicí  Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje 

NovinkyArchivKe staženíFotogalerie  

Kras a pseudokras / Příspěvky / Krasové podzemí / Josef Šamalík a jeskyně Balcarka

Josef Šamalík a jeskyně Balcarka

Portál v Balcarově skále u Ostrova, opředený pověstmi, byl známý odedávna (je zachycen na Richterově kresbě z roku 1820). Již v roce 1869 zde bádal J. Wankel, který zde zjistil sídliště člověka starší doby kamenné. V dalších výkopech pokračoval na přelomu století např. J. Knies. Ten v sedimentech portálu nalezl 6 ohnišť, mnoho kamenných a kostěných nástrojů a také tisíce koster drobných živočichů (hrabošů, lumíků, pišťuch atd.), kteří zde žili během poslední doby ledové.

Ovšem až Josef Šamalík (1875–1948), rolník z Ostrova u Macochy a pozdější poslanec za lidovou stranu, pronikl hlouběji do nitra Balcarovy skály. Byl to velmi činorodý člověk. Ve 20. letech 20. století prozkoumával okolí Ostrova. S virgulí procházel po povrchu a hledal cesty do předpokládaných jeskyní. V červnu roku 1923 skutečně pronikl do podzemních prostor v Balcarově skále, které popsal takto:

Jeskyně není veliká, ale krásná. Vpředu jsou dvě kaple, v jedné dokonce kamenný oltář. Jsou bíle dekorované, zdobené krápníky různých tvarů. … Z krápníků vyniká velký, na způsob turecké šavle zakřivený krápník, zvaný Handžár. Proti němu stojí kuželovitý stalagmit. Dělníci pojmenovali jeskyni mým jménem. Já ji však pojmenoval Popeluškou….

O rok později se Šamalíkovi podařilo z malého závrtu na vrcholu Balcarovy skály proniknout do dalších volných prostor Balcarky. Postupně tak byly objeveny Wilsonovy rotundy, dóm Zkázy a Fochův dóm. Šamalík hned začal jeskyni upravovat a zpřístupňovat veřejnosti. I přes řadu potíží uskutečnil v roce 1935 objev dalších prostor – tzv. Jubilejních dómů Masarykových.

Kromě objevu Balcarky prováděl Šamalík průzkumné práce také na ostrovských Vintokách (naproti jeskyni Balcarce) či v Císařské jeskyni. Svoje objevy propagoval v brožuře „Krápníkové jeskyně ostrovské“, vydané roku 1937. V ní mimo jiné napsal:

Kéž i ten nejmenší krápníček zůstane navždy ochráněn zrovna tak jako nádherné stalagmity, záclony a draperie, aby pohádkové podsvětí Balcarky zůstalo navždy neochuzeno!

V souvislosti s rozvojem turistiky se Šamalík zasazoval o elektrifikaci obcí i jeskyní v Moravském krasu a o zřízení autobusové dopravy k jeskyním. V rámci tzv. „krasové pětky poslanecké“ v parlamentu usiloval o realizaci „krasové dráhy“ (Dráhy Moravského krasu), železnice, která měla vést z Rájce nad Svitavou (od hlavní železniční trati Brno – Česká Třebová) do Sloupu a dál údolím Luhy směrem na Housko a Molenburk.

Stinnou stránkou osobnosti Josefa Šamalíka byl ovšem jeho antisemitismus. Psával povídky do ve své době velmi oblíbených rolnických kalendářů. Některé z nich byly ostře protižidovsky zaměřené. Když pak vyšly souborně roku 1943 v knize „Povídky z našeho kraje“, s patřičným dobově poplatným úvodem (povídky prý „učily rolnický lid dívati se na židovské praktiky otevřenýma očima a správně“), končili mnozí židé zrovna svůj život v plynových komorách koncentračních táborů. Přesto má Josef Šamalík pevné místo v dějinách Moravského krasu.

Pověst o divoženkách z Balcarovy skály

(podle K. Kallába, upraveno)

V dřívějších dobách bývaly porůznu k vidění divoženky. Občas vycházely na lesní palouky a tančily tam, vždy bosé, s bílými závoji. U Ostrova je lidé vídávali zejména poblíž Balcarovy skály. Jednoho dne tam zaorával pantáta Balcar úhor. Slunce hřálo, byl krásný den. Když z kostela v Ostrově zvonili poledne, pantáta zastavil krávy, pomodlil se a usedl na mez k obědu. Rozbalil kus chleba a sýra a pustil se do jídla.

Najednou se u něj objevilo několik bíle oděných děvčat. Tuze krásné panenky to byly. Smály se na něj a prosily ho, aby jim udělal lopatu na sázení chleba do pece. „Balcařisko, Balcařisko, udělej nám lopatisko“, povídaly mu. Na chleba mají prý už zaděláno, ale stará lopata už není k ničemu.

Balcar hned poznal, že to jsou divoženky. Slíbil jim, že pro ně lopatu udělá. Chtěl ale prvně pole doorat. Divoženky však naléhaly, ať jde hned domů dělat lopatu, že za něj pole doorají. Pantáta se tedy vydal domů, našel si kus dřeva, udělal lopatu a honem pospíchal zpátky na pole. Když přišel, nestačil se divit. Divoženky už měly dooráno a tančily o kus dál na louce. Když pantátu spatřily, vzaly ho hned do kola a točily se s ním, sotva dechu popadal. Pak pantátovi za lopatu pěkně poděkovaly a řekly mu, aby chvíli počkal, že mu přinesou za odměnu koláč. Za chvíli byly zpátky, podávaly mu koláč a přitom si zpívaly: „Jez, jez, ale nikdy nedojez!“

Než stačil pantáta poděkovat, byly pryč. Panečku, to byl koláč! Jako kolo od vozu. A jak voněl! Pantáta jej donesl domů, kde se z něj najedla celá rodina. Kousek ho nechali, panímáma ho uložila do komory a když tam ráno přišla, ejhle, koláč byl zase celý. Tak to trvalo u Balcarů několik let. Nepekli, ale pořád měli čerstvé koláče.

Až jednou Balcarův nejmenší synek vlezl do komory, našel tam koláč a snědl ho do nejmenšího drobečku. Bylo po hodování. Pantáta si sice připravil novou lopatu, aby ji měl rychle po ruce, vyhlížel u skály divoženky, ty se mu však už nikdy neukázaly.

Literatura:

Kalláb, K. (1937): Pověsti hradů moravských a slezských. Praha.

Šamalík-Skalský, J. (1943): Povídky z našeho kraje. Brno.

Zajíček, P. a kol. (2001): Jeskyně Balcarka. Blansko.

Hynek Skořepa

19.11.2013, 13:32, 4 obrázky


obrázek 325

Pohled z Vykydalovy stráně u Ostrova k jeskyni Balcarce

obrázek 324

Na jaře Balcarovu skálu zdobí nápadné oměje vlčí mory

obrázek 323

Portál jeskyně Balcarky je známý odedávna

obrázek 322

Krápník Handžár - symbol Balcarky