Projekt Gymnázia Ústí nad Orlicí  Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje 

NovinkyArchivKe staženíFotogalerie  

Kras a pseudokras / Příspěvky / Povrch krasu / Vápenictví v Moravském krasu

Vápenictví v Moravském krasu

Moravský kras je jednou z tradičních oblastí výroby vápna, které se zde pálilo již od středověku. Nejstarší pece, pocházející z poloviny 13. století, jsou doloženy z několika míst (předpolí lomu u Mokré, hrad Obřany poblíž Brna, hrad Holštejn na severu Moravského krasu). Mladších tzv. selských pecí se nachází v Moravském krasu dosud desítky (v terénu jsou dosud většinou rozeznatelné a některé byly zkoumány archeologicky).

Nejjednodušším zařízením k pálení vápna byl milíř. Milířováním se vápno vyrábělo od pravěku po celý středověk. Vápno takto pálené v milířových jamách bylo užíváno třeba pro první zděné stavby kostelů, budované už za Velké Moravy. Postup pálení milířováním je mnohokrát doložen v etnografické (etnologické) literatuře. Vápenec se rovnal do tvaru kopule, obvykle v dolíku vyhloubeném ve svahu. Kopule měla uvnitř prostor potřebný k topení. Přikládalo se do něj otvorem ponechaným při zemi. Byl umístěn tak, aby jím proudil vzduch, který táhl vzhůru po svahu. Aby se omezilo unikání tepla a vypálil se i vápenec na vnější straně kopule, zaházela se celá pec hlínou a výše obložila drnem, čímž se vytvořil tzv. kabát. Když bylo vápno vypáleno, vápeníci hromadu rozebrali.

Již Římané však zavedli k pálení vápna speciální pec, která se stala základem vývojové řady pecí používaných v Evropě až do začátku 20. století. Ze středověku jsou u nás doloženy vápenické pece obvykle o kvadratickém půdorysu, vzácně i půdorysu kruhového. V 18. století se objevily první komorové pece, drobnější výrobci (třeba právě v Moravském krasu) však využívali jednodušší trychtýřovité pece. Mnohé z nich se udržely v provozu až do počátku 20. století (tzv. selské pece). Šlo o stabilní pece zapuštěné do terénu. Okolní terén bránil úniku tepla, díky tomu se ušetřilo palivo. Vápenec se do těchto pecí také snáze rovnal.

Pálit se začalo obvykle z jara, když se rozbíhaly stavební práce. Z připraveného vápence se nejdřív „tloukla pec“, kámen se rozbíjel železnou palicí na kusy (pokud možno ploché). Pak se začala pec rovnat, a to tak, že dolů se dávaly menší kusy a výš pak stále větší a větší. Volný prostor pece se tak postupně zužoval, až se nakonec vršek pece zaklenul plochými kameny. Pak se pec zapálila a musela se rozpálit nejdříve do červena, pak až do běla. Pálení trvalo 12 až 14 hodin (podle kvality paliva a počasí). Vypálené vápno chladlo přibližně stejnou dobu. Při rozebírání se vápno třídilo. Pěkné bílé kusy se prodávaly na bílení, přepálený či naopak nedostatečně vypálený kámen se prodával na stavby. Kromě malých otevřených pecí byly od 18. století budovány taky větší, takzvané šachtové pece. Vápenky se dále rozvíjely v 19. století v souvislosti s rostoucí spotřebou vápna ve stavebnictví a cukrovarnictví. V Moravském krasu byly první šachtové vápenické pece postaveny při železné huti Františka v Josefovském údolí (u Adamova). Měly být vytápěny odpadními plyny z vysoké pece. Jejich obvodové zdi zde dosud stojí.

V období první republiky vznikaly nové vápenice s šachtovými pecemi, vytápěné tradičně dřevem či nověji koksem. Z tohoto období se zachovala vápenka Na Bradinách mezi Šošůvkou a Sloupem, vápenka Velká Dohoda na katastru Lipovce a vápenka Malá Dohoda na katastru Holštejna. Vápenka Na Bradinách je v dezolátním stavu a hrozí zřícením. Navíc se nachází na oploceném soukromém pozemku, rozhodně proto není vhodná k návštěvě.

Vápenka Velká Dohoda leží při zeleně značené turistické cestě vycházející z Lipovce, je částečně zrekonstruovaná a má se stát součástí malého muzea (pozor, také se nachází na soukromém pozemku). Nedaleká vápenka Malá Dohoda (u silnice z Ostrova u Macochy směr Sloup) na svoji rekonstrukci teprve čeká. Zajímavá je tím, že má částečně zachované vnitřní zařízení.

Vápenictví tedy zanechalo v Moravském krasu výrazné stopy. Přestože se dnes již víc než půl století nerozléhá po okolních vesnicích a městech hlasitý křik vápeníků, nabízejících k prodeji vápno, neměli bychom na tradiční řemeslo našich předků zapomínat. Vždyť z úst starších lidí ještě občas zazní k někomu, kdo je příliš hlasitý, aby „nehulákal jako vápeník“. I my mladší bychom proto měli vědět, kdo to takový vápeník byl.

Ukázka z povídky Josefa Šamalíka-Skalského „Vápeníci – to jsou chlapci!“, napsané v roce 1914:

Mluvte si co chcete, není nad vápeníky! Jsou sice plni popela a prachu, oblečeni jsou jen tak, ale přes to šelmy vybíjené. A projde jim vše. Za co by jiný smrtelník kašlal v base několik dní, ba i týdnů, naši vápeníci provedou beztrestně….

V mnoha krajích toto odvětví výdělku horských rolníků není známo. A jak by také bylo! Mnozí mužové znají naše vápeníky jen tak, že je vidí jezditi s bílými fůrami po osadách a křičeti:

„Vááápnóóóó!“

Zato hospodyně naše vápeníky lépe znají. Vždyť jsou s nimi v „obchodním“ spojení. Sotva se na dědině ozve vápenické „Vááápnóóóó!“, už naše hospodyně shání ošatku a peníze. Vápna na podličování je vždy třeba….

… málokdo pováží, co se vápeníci napracují, než tu fůrku vápna docílí. Z vápencových skal lámou lamači modravý vápenec, který vápeníci dovezou k vápenici. … Ten se roztluče na menší kusy. Palič naskládá kámen do vápenice a vrch zamaže blátem, do něhož pak udělá díry, aby táhl „cuk“. V ohnisku se topí. Oheň je pod složeným kamením a proniká celou vápenicí. Ta se roztopí dřívím do „běla“. Až je kámen spálen na vápno, nechá se vápenka vychladnout; vápno se vybírá přímo na fůru.

Nyní se už starodávné vápenky ruší, poněvadž je dříví strašně drahé. V horách se zavádí vápenice kruhové, v nichž se vypaluje uhlím. Ovšem, vápno z kruhovek není takové jakosti, jako bylo ze starých vápenic. Naši vápeníci kupují vápno z kruhovek a rozvážejí je po obcích. Jsou vlastně už jen obchodníky s vápnem.

Kde jsou ty časy, kdy vápeníci byly pány! Byli sice zaprášení, ale opasky měly plné „renščáků! (Pozn. rýnských dukátů). A byli samý šprým. V Boskovicích mívali o trhu svůj „štont“ (místo). Stávali tam pohromadě na rynku ostrovští, lipovští, žďárští a j. Poutali vždy pozornost celého trhu. Křičeli, vadili se, ale jen na oko….

Kdo viděl vápeníky na trhu, myslel by, že ti lidé nenávidí a pronásledují jeden druhého až na život. Zatím vápenící se po trhu sešli „U Žemlů“ (Pozn. tradiční vyhlášená hospoda v Boskovicích u cesty směrem k Moravskému krasu) a tam si pak popřáli….

Literatura:

Merta, J. (2003): Z dějin památkové péče. Historie vápenictví v Moravském krasu. Zprávy památkové péče, roč. 63, č. 6, str. 429–432.

Šamalík-Skalský, J. (1943): Povídky z našeho kraje. Brno.

Hynek Skořepa

19.11.2013, 10:36, 3 obrázky


obrázek 321

Vápenka Na Bradinách

obrázek 320

Vápenka Velká Dohoda v k. ú. Lipovec

obrázek 319

Vápenka Malá Dohoda v k. ú. Holštejn