Projekt Gymnázia Ústí nad Orlicí  Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje 

NovinkyArchivKe staženíFotogalerie  

Kras a pseudokras / Příspěvky / Osobnosti výzkumu / Jaroslav Petrbok a František Prošek - badatelé Českého krasu

Jaroslav Petrbok a František Prošek - badatelé Českého krasu

Jaroslav Petrbok (1881–1960) byl synem velmi chudého lakýrníka a písmomalíře. V roce 1902 maturoval na učitelském ústavu. Jako učitel působil v Nedomicích a Kojeticích u Brandýsa nad Labem a v Kyjích (dnes součást Prahy). V letech 1922 až 1933 dostával od školních úřadů každoročně dlouhodobou dovolenou pro odbornou spolupráci s Národním muzeem v Praze. V té době byl také mimořádným posluchačem Karlovy univerzity. Od roku 1933 přestal zcela učit a získal pro svoji práci místnost v Národním muzeu, přestože se nikdy nestal jeho řádným zaměstnancem.

Petrbok měl tři velké vášně. Již od učitelských let se zabýval malakozoologií, tedy studiem měkkýšů a jejich schránek (při terénních sběrech těchto měkkýšů ovšem nacházel také četné archeologické památky).

Druhou Petrbokovou vášní byly jeskyně, přestože do nich začal lézt až ve svých 40 letech. Prováděl v nich výkopové práce a v jeskynních sedimentech zkoumal vrstevní sledy, vybíral kosti fosilních zvířat, ulity měkkýšů a také archeologické předměty. Pracoval takto na několika lokalitách Českého krasu (např. v Turských maštalích pod Tetínem, v jeskyni Nad Kačákem či v Koněpruských jeskyních). Ve středním patře Koněpruských jeskyní je jedna prostora nazvána na jeho počest „Dóm Jaroslava Petrboka“. Z Petrbokových výzkumů však bohužel neexistuje téměř žádná dokumentace.

Na počest svého přítele a učitele J. Axamita nazval J. Petrbok Axamitovu bránu (dříve jeskyni Ve vratech) na Kotýzu a podle I. Chlupáče (významného geologa a paleontologa) se jmenuje díky J. Petrbokovi Chlupáčova sluj na Kobyle. V Chlupáčově sluji prováděl Petrbok jako téměř osmdesátiletý stařec své poslední výzkumy a první plán Chlupáčovy sluje přinesl Petrbokovi do nemocnice („na Dědovo smrtelné lože“) Jiří Kukla. Petrbok měl totiž to „jeskyňářské štěstí“, že byl do nemocnice odvezen přímo z jeskynních výkopů, když mu při návratu z Kobyly na plošině tramvaje číslo14 praskl vřed.

Třetí vášní Petrboka bylo cestování. Navštívil např. Egypt, Palestinu, Island a Černou Horu, nejraději ovšem pobýval v Bulharsku, které navštívil čtrnáctkrát. Všude na svých cestách sbíral měkkýše a archeologické památky.

Na Slovensku se zasloužil o záchranu travertinového výlitku mozkovny neandrtálce (přesněji protoneandrtálce) od Gánovců u Popradu. Okolnosti tohoto pozoruhodného nálezu si zaslouží podrobnější zachycení (výňatek z knihy Československo – má láska):

Při těžbě travertinu na lokalitě Hrádok v Gánovcích u Popradu našel cikánský kamenický mistr Koloman Koki zvláštní zaoblený kámen. Hned přišel na to, že asi bude cenný a že by mu mohl vynést nějakou tu korunu. Ta koruna tenkrát byla poctivá, předválečná a nevydělávala se snadno. Kámen byl jenom trochu špinavý, tak ho milý Koki očistil, opucoval. Jak mohl chudák vědět, že tím vznikne vědě nenahraditelná ztráta. Setřel z toho zvláštního kusu travertinu zbytky lebečních kostí člověka neandrtálského staré 120 000 let. Vydal se pak se svým úlovkem na trh do Popradu, kde jak správně předpokládal, se našel bohatý „blázen“, který ten kámen koupil. Oním podivínem byl Jaroslav Petrbok, spolupracovník pražského Národního muzea. Psal se rok 1926 a Jaroslav Petrbok kámen ohodnotil jako travertinový výlitek lebky savce.

Tak se ten kus kamene dostal až do daleké Prahy. Tam mnoho let ležel v depozitáři, než jej antropolog Emanuel Vlček určil jako výlitek lebky neandrtálce – tehdy nejstarší bezpečně doložený antropologický nález z území Československa. …

Ze Spiše (a to nejen z Podtatranské kotliny) známe více nálezů neandrtálců. Je zde totiž hodně termálních pramenů, které neandrtálci záměrně vyhledávali. Hodně starších nálezů se však ztratilo. Ale to už je asi osud jakéhokoliv lidského bádání. Cesty poznání nevedou přímo, jsou spojeny s množstvím mnohdy obtížně překonatelných překážek. Nepřítomnost odborníků při náhodně učiněných nálezech či pozdní zhodnocení významu některých nálezů dokážou vše pořádně zamotat. …

Jaroslav Petrbok hodně publikoval a popularizoval přírodovědu i archeologii v tisku, např. v Národní politice či Právu lidu (dnešní Právo). Publikoval více než tisíc odborných a osvětových prací. V roce 1922 zavedl jako první termín Český kras. Je považován za prvního českého speleoarcheologa.

Měl velice svéráznou povahu a mezi jeskyňáři se o něm dodnes tradují četné kuriózní příběhy. Přezdívalo se mu Dědek. Je po něm nazvána Dědkova díra na Zlatém koni u Koněprus. Od roku 1965 jezdí každoročně jeskyňáři na Dědkovu počest tzv. „Memoriál Jaroslava Petrboka aneb cyklistický velezávod Praha – (lom) Amerika – Zlatý kůň.

Jaroslav Petrbok se stal již za svého života legendou a patří neodmyslitelně k Českému krasu.

František Prošek (1922–1958) pocházel z dělnické rodiny z jižních Čech. Hned po měšťanské škole odešel jako učeň do Prahy. V roce 1942 byl však stejně jako mnoho jeho vrstevníků totálně nasazen na práci do Německa. Každé volné chvíle tam využil ke zhlédnutí významných archeologických lokalit, zejména jeskyní, o které se začal zajímat již v Čechách.

Když byl pro nemoc propuštěn z namáhavé práce a vrátil se do Prahy, založil s jinými mladými nadšenci Krasovou sekci, kterou nakonec zaštítilo Národní muzeum. Začal také spolupracovat s Archeologickým ústavem, po válce se pak stal jeho řádným zaměstnancem.

V poválečném období se František Prošek podílel spolu s Vojenem Ložkem a Jiřím Kuklou na zpracování nového systému paleolitu v tehdejším Československu. Prošek s dalšími spolupracovníky prováděl také revizní výzkum v Gánovcích u Popradu (viz text o J. Petrbokovi), kde jim mu podařilo zařadit nález výlitku lebky neandrtálce k travertinové vrstvě dosud tam ve zbytcích zachované.

Nemoc bohužel způsobila Proškovo předčasné úmrtí v pouhých 36 letech. Přesto zanechal v archeologii, kvarterní (čtvrtohorní) geologii a dalších příbuzných oborech nesmazatelné stopy. Archeolog akademik Jaroslav Böhm po jeho smrti napsal, že krátký život Františka Proška byl „téměř románem lásky k vědě“.

Literatura:

Böhm, J. (J. B.) (1959): František Prošek (nekrolog). Památky archeologické, roč. 1959, č. 1, str. 325 –327.

Cílek, V. (2003): Jiří George Kukla a velká klimatologie globálních změn. Ochrana přírody, roč. 58, č. 9, str. 257–258.

Jančaříková, I. (2006): Z Muzea Českého krasu v Berouně do Srbska. In: Exkurze České geologické společnosti, 18, podzim 2006, str. 1–25. Praha.

Skořepa, H. (2008): Československo – má láska. Boskovice.

Hynek Skořepa

19.3.2013, 10:29, 1 obrázek


obrázek 154

Deska připomínající Františka Proška v Koněpruských jeskyních