Projekt Gymnázia Ústí nad Orlicí  Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje 

NovinkyArchivKe staženíFotogalerie  

Kras a pseudokras / Příspěvky / Krasové podzemí / Speleoterapie

Speleoterapie

Speleoterapie se zabývá vlivem jeskynního prostředí a prostředí umělých podzemních prostor (např. opuštěných důlních děl) na lidský organismus. Specifické prostředí podzemních prostor má vliv především na imunitní systém člověka a uplatňuje se zejména při léčbě onemocnění dýchacích cest.

V polovině 80. let 20. století přispěli čeští odborníci k problematice speleoterapie tím, že obrátili pozornost k vlivu podzemního prostředí na imunitní systém člověka. Do popředí se tak kromě mikroklimatu dostaly další složky jeskynního prostředí – geomagnetismus, geoelektrické parametry, radioaktivita, ionizace ovzduší, aerosoly a v neposlední řadě biotické a abiotické alergeny.

Dosud není přesně známo, které faktory jeskynního či jiného podzemního prostředí účinně ovlivňují imunitní systém a zdravotní stav člověka, přestože je vliv tohoto prostředí na zdraví člověka empiricky prokázán. Kladný vliv na člověka se projevuje ve většině podzemních prostor, bez ohledu na to, zda jsou přírodní či umělé. Lze však předpokládat, že pobyt v některých podzemních prostorách (např. těch s vysokou koncentrací radioaktivních prvků) může člověku i škodit. Přitom se dosud nepodařilo nasimulovat pozitivní klinické efekty podzemních prostor v uměle vytvořených experimentálních objektech. Jeskynní či jiné odpovídající podzemní prostory je proto potřeba chápat jako významný přírodní zdroj. Využití krasových a dalších vhodných podzemních prostor pro zdravotnické účely je každopádně více než vhodné. Vlivem celkově se zhoršujícího životního prostředí představují podzemní prostory jedinou skutečně neškodnou a silně pozitivně působící enklávu nezávadného ovzduší u nás (Jirka, Z. a kol., 2001).

Bezohledná industrializace a prudký rozvoj techniky včetně zavádění řady nevhodných technologií vyvolávají nebezpečné změny celého systému životního prostředí. V důsledku těchto změn dochází k nevratnému narušování základů zdravotního stavu člověka. Podepisuje se na tom i přílišná péče o téměř sterilitu potravin, přehnanou čistotu a nedostatečný kontakt s běžnými infekcemi, což má za následek zhoršení kvality imunitního systému člověka. Imunitnímu systému totiž chybí základní impulzy k tomu, aby se mohl řádně vyvíjet. Dokládají to statistiky výskytu alergií. Jestliže zhruba před půlstoletím byly alergiemi postiženy asi 2 až 3 % dětí, v současnosti trpí různým typem bronchiálního astmatu téměř 24 % dětské populace a kolem 36 % trpí i jinými alergickými projevy (včetně astmatu). Takovýto nárůst byl v zásadě nečekaný a stal se nejen u nás, ale i ve většině dalších evropských zemí vážným sociálním problémem.

Znečištění vnějšího ovzduší dosáhlo téměř globálního rozsahu. Nárůst dynamiky ozónové vrstvy a na ni vázané intenzity ultrafialové složky slunečního záření si vynucují zásadní přehodnocení vžitých názorů na tradiční kvalitu přírodního prostředí na zemském povrchu. Dávno již nelze obecně hovořit o léčivém působení horského či přímořského prostředí a jejich vynikajících klimatických podmínkách. Pozornost lékařů se proto začíná obracet k podzemním prostorám. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že speleoterapie je v mnoha ohledech překvapivě účinnou a tedy perspektivní léčebnou metodou (Jirka, Z. a kol., 2001).

Vliv jeskynního prostředí

Jeskyně se vyznačují specifickým mikroklimatem (stálá teplota, vysoká vzdušná vlhkost). Jeskynní vzduch (speleoaerosol) má vysoký obsah lehkých záporných iontů a dalších příměsí, které příznivě působí na sliznice dýchacích cest a povzbuzují přirozené obranné mechanismy organismu. Ovzduší v jeskyni je velmi čisté, bez přítomnosti prachu a pylu a pylu, pouze s malým množstvím bakterií a plísní. Lehce zvýšená radiace prostředí jeskyně příznivě ovlivňuje obranné pochody (Musil, R. a kol., 1993).

Stálá teplota v jeskyních (ve střední Evropě je to 7 až 8 oC) působí protizánětlivě. Vysoká relativní vlhkost (téměř 100 %), která je také stálá, snižuje napětí svalstva průdušek. Proudění vzduchu uvnitř jeskyní (dále od vchodu) je obvykle zanedbatelné. Vzduch jeskyně je prostý prašných částic, alergenů a choroboplodných mikroorganismů, bez jejichž spoluúčasti nemůže dojít k alergické reakci. Jeskynní aerosol, který je přirozenou součástí jeskynního ovzduší, obsahuje řadu prvků (v pevné či kapalné podobě). Jsou to zejména základní prvky tvořící karbonáty (ionty vápníku, hořčíku, železa a manganu), dále pak kovy (např. zinek, měď, nikl, kadmium atd.). Výzkumem v některých jeskyních (např. Císařská j. v Moravském krasu) či ve štole bývalého rudného dolu ve Zlatých Horách v českém Slezsku (štola dnes slouží ke speleoterapii) bylo zjištěno, že pevné částice pronikají do jeskynního ovzduší i na povrch terénu do přízemní vrstvy atmosféry nikoliv jako součást vodných roztoků, ale unikají podél zlomových poruch či rudných žil.

Některé prvky, především vápník a hořčík, mají protizánětlivé účinky. Vysoký obsah aniontů v jeskynním vzduchu zvyšuje činnost řasinek dýchacího ústrojí a podporuje produkci hlenu v plicích. Zároveň se podílí na samočistící schopnosti jeskyně. V jeskyních bývá lehce zvýšen obsah CO2, což vede k prohloubení dýchání (receptory v cévách v lidském těle citlivě reagují na změněný poměr CO2 a O2 v krvi a stimulují dýchací centrum v mozku).

Jeskynní vzduch (na rozdíl třeba od horského vzduchu) neobsahuje ozón (O3), který působí stahování průdušek. Prostředí některých jeskyní má nízké pH, které působí bakteriostaticky (omezuje množení bakterií) Při pH 4,2 a nižším jsou choroboplodné mikroorganizmy již usmrcovány.

V jeskyních a v jiných podzemních prostorách se vyskytuje také radon, radioaktivní plyn vznikající rozpadem radioaktivních prvků. V malém množství je přítomen ve vápencích, do nichž však může také migrovat z podložních horninových komplexů s vyšší radioaktivitou. Zdrojem radonu v jeskyních mohou být také jeskynní sedimenty cizího původu (přinesené do jeskyní vodou zvenčí). Radon je obsažen v podzemní krasové vodě i v jeskynním ovzduší a hromadí se při dně jeskynních prostor. V jeskyních využívaných pro turistiku, speleoterapii či k jiným účelům musí být množství radonu sledováno (monitorováno).

Terapeutické zkušenosti s dětskými pacienty

Epidemiologické studie ukazují, že frekvence alergických onemocnění silně narůstá, zejména v silně industrializovaných oblastech. Základními klinickými projevy jsou alergická rýma, astma, případně kožní problémy. Představy o etiologii alergických onemocnění nejsou dosud sjednoceny. Na jejich vzniku se pravděpodobně uplatňuje spolupůsobení faktorů imunologických, genetických, infekčních a ekologických (zhoršené životní prostředí). Speleoterapie se zaměřuje na podpůrnou terapii alergických pacientů s diagnózou průduškové astma, senná rýma a chronická bronchitida (zánět průdušek). V ČR se speleoterapie používá jen u dětských pacientů (na rozdíl od zbytku Evropy, kde je pozornost věnována především dospělým).

Terapie pomocí jeskynního mikroklimatu (po dobu tří týdnů) je vedena jako doplňková ke klasické terapii a rehabilitační léčbě. Dosavadní klinické výsledky ukazují, že u více než 60 % nemocných klesá po speleoterapii na dobu jednoho a více let spotřeba antibiotik i kortikoidů a téměř desetinásobně se snižuje pracovní neschopnost, respektive absence školní docházky. Objektivním vyšetřením lze zjistit změny některých klinických i laboratorních parametrů (Jirka, Z. a kol., 2001).

Alergická reakce je z pohledu imunologa spojována s produkcí specifických protilátek (imunoglobulinů). Alergie jsou podmíněny též genetickými vlivy. Např. u průduškového astmatu (asthma bronchiale) je vliv genetických faktorů odhadován na 40 až 60 %. Onemocnění se projevuje záchvaty dušnosti, provázenými distančními (tedy na dálku slyšitelnými) pískoty. Příčinou je spasmus (křeč) průdušek a sekrece vazkého hlenu.

Pokud se spojí genetické vlivy s atopií, zvyšuje se pravděpodobnost vzniku astmatu 10 až 20 násobně. Atopie je forma alergického mechanizmu, která vzniká spontánně a podmiňuje vznik nejčastějších alergických chorob. V poslední době se ukazuje, že alergie jako taková není vrozená, vrozená je spíše tendence k vývoji okamžité přecitlivělosti.

Již v průběhu 30. let 20. století bylo zjištěno, že řada astmatických pacientů nevykazuje pozitivní kožní reakci k alergenům, které vyvolaly alergické stavy. Někteří z takových pacientů však měli kožní reakci k extraktům z různých mikroorganismů (např. kožních plísní, kvasinek či bakterií). Bylo prokázáno, že mikroorganismy mohou vyvolat tvorbu specifických protilátek a mohou být také příčinou systémové alergické reakce.

Alergická onemocnění vznikají s vysokou četností v oblastech zatížených průmyslovými exhalacemi. Většinou jde o postižení dýchacích cest formou opakovaných zánětů horních cest dýchacích s projevy spastické (obstrukční) bronchitidy, která v adolescentním věku vyústí v klinické projevy astmatu. Převážná část takto postižených dětí nemá alergii v rodinné anamnéze, etiologickým činitelem je životní prostředí. Některé studie naznačují, že hlavním spouštěcím faktorem je vysoká koncentrace kyslíkových radikálů. Podzemní prostředí významně pozitivně ovlivňuje imunitní systém a aktivuje regenerační procesy, zejména na sliznicích. Pro urychlení léčby a udržení jejích výsledků po delší dobu má významnou úlohu spolu se speleoterapií prováděná rehabilitace. Jejím cílem je maximální možné zvýšení tělesné zdatnosti. Příčinou nízké pracovní kapacity astmatických a bronchitických dětí totiž většinou není vlastní onemocnění, ale přílišná starost rodičů a někdy i lékařů. Obavy, že by tělesná námaha mohla vést ke zhoršení zdravotního stavu, jsou ovšem liché. Naopak je prokázáno, že dostatečná tělesná zátěž posiluje imunitní systém. Velmi důležitou součástí rehabilitace je také nácvik správného dýchání. Léčba musí mít komplexní charakter, pouhý neřízený pobyt v podzemních prostorách pravděpodobně nestačí k dosažení žádaného efektu (Jirka, Z. a kol., 2001). Lékařům je známo, že děti trpící průduškovou záduchou, jsou většinou fyzicky slabé. Přitom je prokázáno, že čím lepší má astmatik kondici, tím menší má potíže. Klinické obtíže pacientů se po speleoterapii výrazně snižují a zlepšení zdravotního stavu přetrvává v různé míře i po jejich návratu domů. Opakovanou speleoterapií lze docílit dlouhodobého efektu asi u 50 až 60 % pacientů. Nejvýraznější zlepšení bylo pozorováno u dětí s alergií, která se vyvinula na podkladě infekce (Musil, R. a kol., 1993).

Jak intenzivně lze jeskyně ke speleoterapii využívat Míra využití jeskyní je podmíněna regenerací prostředí jeskyně po pobytu léčebné skupiny tak, aby následující skupiny přicházely do prostředí splňující všechny zdravotnické požadavky (Musil, R. a kol., 1993).

Vliv pobytu osob na jeskynní prostředí lze dobře prezentovat na příkladu Císařské jeskyně v Moravském krasu, která je od roku 1997 využívána pro speleoterapii. V době pobytu pacientů v jeskyni dochází ke zvýšení teploty a snížení relativní vlhkosti vzduchu. Rovnováhu mikroklimatu ovlivňuje také proudění vzduchu způsobené pohybem osob. Z provedených měření ale také vyplývá, že po odchodu pacientů dochází k rychlé regeneraci jeskynního prostředí. Návrat k původním hodnotám je mnohem strmější než změny v důsledku příchodu a přítomnosti osob. V případě změn teploty je zajímavé, že během regenerace teplota vzduchu nejprve klesá pod původní úroveň a až po té se vrací ke své průměrné hodnotě. Obdobně s opačným průběhem je tomu i u relativní vlhkosti vzduchu. Tento jev souvisí zejména s kondenzačním teplem, spotřebovaným při změnách vzdušné vlhkosti.

Závažným důsledkem pobytu lidí (ať již pacientů či turistů) v jeskyních je zvyšování obsahu oxidu uhličitého (CO2) v důsledku jejich dýchání. CO2 může mít vliv na krápníkovou výzdobu krasových jeskyní. Ve vydechovaném vzduchu se koncentrace CO2 blíží 3,5 % (běžně v atmosféře jde o setiny procenta). I když jsou objemy vydechovaného vzduchu vzhledem k objemu prostoru jeskyní neporovnatelné, je nárůst koncentrace CO2 závislý především na počtu návštěvníků, frekvenci skupin, jejich aktivitě a provozních charakteristikách jeskyně (Hromas, J., editor a kol., 2009).

Literatura:

Hromas, J. (editor) a kol. (2009): Jeskyně. In: Mackovčin, P., Sedláček, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek XIV. Praha.

Jirka, Z. a kol. (2001): Speleoterapie – principy a zkušenosti. Olomouc.

Musil, R. a kol. (1993): Moravský kras – labyrinty poznání. Adamov.

Přibyl, J., Říčný, D., editoři (1988): Proceedings of symposium on speleotherapy (Blansko, Czechoslovakia, February 20 – 24, 1986). Brno.

Ostatní zdroje:

www.speleotherapy.cz (www.detskelecebny.cz/ostrov)

www.speleoterapia.sk

http://www.kluterthoehle.de/index.php?…

http://www.spelaeo.de/

http://zdravie.pravda.sk/…opieratelny/

http://zdravie.pravda.sk/…cbe-alergii/

Hynek Skořepa

18.2.2013, 13:03, 2 obrázky, 1 soubor

Soubory ke stažení

Speleoterapie_historie_def.pdf457.9 kB2276 stažení

obrázek 272

"Telocvična" v Nagelově domu (Císařská jeskyně)

obrázek 271

Speleoterapie v Císařské jeskyni v Moravském krasu - prostor s lehátky nad Niphargusovým jezerem