Projekt Gymnázia Ústí nad Orlicí  Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje 

NovinkyArchivKe staženíFotogalerie  

Kras a pseudokras / Příspěvky / Osobnosti výzkumu / Otakar Kubín - malíř na dně propasti Macocha

Otakar Kubín - malíř na dně propasti Macocha

Otakar Kubín (1883–1969) byl významný česko-francouzský malíř první poloviny 20. století, ve světě známý pod francouzskou verzí svého jména Coubine. Narodil se jako poslední ze sedmi dětí v rodině boskovického učitele a knihkupce Jana Kubína, který se do Boskovic přiženil z Valašska. Podle otcova přání se měl Otakar stát také učitelem. Rodinný přítel a taktéž boskovický rodák Vilém Dokoupil, ředitel tehdejší kamenicko-sochařské školy v Hořicích, ovšem přesvědčil rodiče, aby umožnili nadanému mladíkovi nastoupit na hořickou školu.

Kromě malování se Kubín zajímal také o divadlo, hudbu, archeologii či sport. Významný vliv na jeho život a tvorbu měl další blízký rodinný přítel, boskovický lékař Karel Snětina. Ten měl široké zájmy, mimo jiné patřil k zakladatelům boskovického muzea. Spolu navštívili v roce 1906 výstavu francouzského umění v Berlíně, která na Kubína, jak později vzpomínal, hluboce zapůsobila.

V roce 1900 si Kubín podal přihlášku na Akademii výtvarných umění v Praze. Přijímací zkoušku konal v Myslbekově sochařském ateliéru a byl přijat. Vzpomínal na to takto:

Když jsem měl dělat zkoušku na Akademii, byl jsem velmi rozrušen. Tu noc jsem dlouho nemohl usnout a nakonec jsem zaspal. Na zkoušku jsem přišel pozdě. V ateliéru bylo tak plno, že nebylo model ani vidět. Mé bezradné přecházení přerušil školník. Šeptl mi: Jdou vedle, tam je ještě volno. Opravdu, kolem modelu, dělala se figura, stáli jen čtyři uchazeči. Byl to totiž ateliér Myslbekovy sochařské přípravky. Poněvadž jsem chodil předtím dva roky na školu v Hořicích, tak jsem si řekl, že to zkusím. Vypůjčil jsem si špachtle a dal se do toho.

Před polednem přišel Myslbek, všechno si prohlížel a pak mi řekl tónem, který nikoho nemohl nechat na pochybách. Oni již mohou jít domů! Prochodil jsem celé odpoledne kolem Vltavy. Mnoho nechybělo, abych do ní skočil. K večeru mě potkal školník a poslal mě se podívat do školy na černou tabuli, že už jsou tam výsledky. Ani jsem tam nechtěl jít. Ale pak jsem byl šťastný. Byl jsem jediný přijat k Myslbekovi.

Později pracoval pod vedením Vojtěcha Hynaise, s jehož uměleckým názorem se však rozcházel, studium proto dokončil u Franze Thieleho.

Po absolvování se vrátil do rodných Boskovic, kde namaloval své první obrazy. Mezi nimi propast Macochu (Dno propasti Macochy, 1905), na jejíž dno sestoupil spolu s dalšími významnými boskovickými rodáky – krasovým badatelem Karlem Absolonem a botanikem Františkem Straňákem.

Už ani nevím jak, ale nakonec jsem odjel jako expediční malíř s brněnským profesorem Karlem Absolonem a dr. Františkem Straňákem na jeskyňářskou výpravu na Macochu. Přítel naší rodiny dr. Karel Absolon mi dovolil, abych s ním sestoupil na dno Macochy a výpravě vařil „pravý námořnický grog“. Já jsem tam z Dolního můstku po motouzových žebřících skutečně lezl a na dně Macochy namaloval osm obrazů, které jsem vystavil na boskovické výstavě studentského vzdělávacího spolku „Bílka“ a tam jako novopečený dvaadvacetiletý kumštýř prodal svůj první obrázek. Byl to Švec. Koupil jej vídeňský obchodník obuví Helmera, od něho jej později získal Baťa. A také obrázky z Macochy se dobře prodávaly. Byl o ně velký zájem.

Prodej obrazů mu umožnil studijní cestu do Holandska. Odtud se přes Brusel dostal do Paříže, kde se seznámil s díly předních světových umělců, především Vincenta van Gogha. V jeho obrazech našel přesně to, co v umění obdivoval. Po návratu domů se vydal na další studijní cestu do Itálie, aby se pak usadil znovu v rodných Boskovicích, kde si v otcově zahradě postavil z vepřovic ateliér zvaný Bouda. Byla to chaloupka se třemi okny s lepenkovou střechou. Kolem boudy byly v létě kvetoucí slunečnice, které měl Kubín velmi. Uvnitř boudy bylo vše prosté. Upěchovaná zem, strop i stěny bíle vylíčeny. Na půdu se lezlo po šikmých dřevěných schodech. Zelená pohovka, dřevěné „křeslo“, železná kamínka „Vincek“, něco obrázků, knihovnička s knihami, malířské potřeby s trůnícím malířským stojanem, to byl veškerý inventář.

V roce 1907 vystavoval Kubín spolu se svými generačními druhy (např. Bohumil Kubišta, Emil Filla) na Výstavě osmi (odtud název výtvarné skupiny Osma). Výstava měla bouřlivý ohlas, většinou však negativní. O rok později podnikl další cestu do Paříže. Posléze se stal členem Výtvarného spolku Mánes a také asistentem na c. k. Vyšší průmyslové škole v Praze, což mu slibovalo existenční zajištění. Zde setrval až do svého konečného odchodu do Francie.

V roce 1912 se oženil se sekretářkou kancléře Přemysla Šámala Blaženou Katzovou, se kterou odjel do Francie. Pařížské začátky nebyly jednoduché, podařilo se mu však zúčastnit se výstav v Berlíně a Moskvě. Slibně se rozvíjející kariéru ovšem zastavila první světová válka. Jako občané nepřátelského státu byli manželé Kubínovi internováni v cizineckém táboře v Bordeaux. Díky manželčiným známostem se jim však podařilo dosáhnout propuštění. Z důvodu nedostatku financí se v tomto období začal malíř věnovat kresbě, po válce se opět vrátil ke krajinomalbám a figurální tvorbě. Hlavním motivem se pro něj stala krajina jihofrancouzské Provence a francouzská krajina vůbec.

Na duševní krizi způsobenou smrtí jediného syna a nemocí manželky (v roce 1920 zemřela) reagoval uzavřením se do sebe a hledání inspirace ve všedním venkovském životě. V roce 1925 se Kubín dostal z finančních potíží a mohl si zakoupit starý zámek (či spíš zříceninu hradu) v Simiane v Provenci. Mezitím se stihl podruhé oženit.

Po druhé světové válce se Kubín rozhodl navštívit svoji vlast a v roce 1951 odjel do Československa. Do rodné země se vrátil s nadšením pro ideu socialismu a odstraňování sociálních rozdílů. Komunisté však chtěli jen využít světoznámého malíře pro svoji kulturní politiku. Slíbeného postavení národního umělce se mu nedostalo a dokonce měl problémy s ubytováním v rodných Boskovicích (nakonec bydleli Kubínovi v tzv. Rezidenci, kde dnes sídlí Muzeum Boskovicka). Po několika letech (ač přijel původně jen na měsíc) se definitivně vrátil do Francie. Před tím ještě stačil namalovat několik obrazů z okolí Boskovic, obrazů krajiny, která ho vracela do dětství a ve které byl opět šťastný.

Ke stému výročí narození vybudovalo město Boskovice „svému“ malíři skromný památník. Kubínovy obrazy jsou dnes rozptýleny v galeriích i v soukromých sbírkách po celém světě. Pokud je mi známo (za informaci děkuji Mgr. Petru Vitámvásovi z Muzea Boskovicka), obrazy namalované při výpravě na dno Macochy v roce 1905 jsou dnes v rukou neznámých majitelů (v archivu profesora Karla Absolona, uloženém dnes v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně, se však dochovaly některé skici). V depozitáři Muzea Boskovicka je ovšem uložen Kubínův obraz jeskyně Kůlny u Sloupu (Kůlna, 50×61 cm, olej na plátně) namalovaný v roce 1959.

Zdroje:

www.creativoas.cz/…ar-kubin.php

http://www.boskovice.cz/…n-otakar.php

www.svkul.cz/…medailon.pdf (Státní vědecká knihovna Ústí nad Labem)

Hynek Skořepa

19.2.2013, 13:53, 2 obrázky


obrázek 135

Jeskyně Kůlna v Moravském krasu na obraze Otakara Kubína

obrázek 134

Pamětní deska na tzv. Rezidenci, kde Otakar Kubín bydlel po druhé světové válce během svého krátkodobého návratu do Boskovic