Projekt Gymnázia Ústí nad Orlicí  Kras a pseudokras ve výuce přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje 

NovinkyArchivKe staženíFotogalerie  

Kras a pseudokras / Příspěvky / Kalendář akcí / Dojmy studentů z terénních exkurzí se projevily i v literární podobě

Dojmy studentů z terénních exkurzí se projevily i v literární podobě

Dojmy studentů 4.B z exkurze do Moravského krasu se projevily i v literární podobě. Ukázky ze studentských prací:

HURÁ DO JESKYŇ aneb Bláto všude
Je úterý 15. května 2012 a má ranní výstroj se neskládá z kabelky, bot na podpatku a pečlivě vybraného oblečení, nýbrž ze sportovních kalhot, mikiny, batohu a, jako třešničkou na dortu, také z čelovky. Vyrážím totiž společně s celou třídou a pedagogickým dozorem na exkurzi do Moravského krasu.
Na místo přijíždíme značně veselí a vysmátí. Po asi hodině a půl v autobuse se ale není čemu divit. Jako první navštívíme (klasicky) toalety a hned poté bufet. Vyčůráni a posilněni jídlem se vydáváme zhlédnout krásy Sloupsko-šošůvských jeskyní.
Průvodce nám dělá RNDr. Ivan Balák. O jeskyních toho ví opravdu hodně, ale nebudeme si tu nic namlouvat. Není to zrovna má parketa, a tak sebou po celou dobu neklidně vrtím a zkoumám vše možné.
První jeskynní útvar absolvujeme bez úrazu a ztrát na životech, pokračuje se dál.
Chvíli si to štrádujeme lesem, opět se dozvídáme (spíše ta pozornější část naší skupinky) něco o krasech a okolním prostředí. To už nás ale čeká nejzajímavější část výletu – veřejnosti nepřístupná Holštejnská jeskyně. Natěšeně vytahujeme baterky a podrobíme se jejich kontrole. Vyslechneme nějaké ty bezpečnostní předpisy a vyrážíme do terénu.
Po prvních minutách strávených vzájemným si svícením do obličejů a obdivováním vymožeností v podobě čelovek si začínáme všímat prostředí. Nepříliš vybraným slovníkem komentujeme, co se právě děje. Někdo zrovna skončil v kaluži, další se bouchl hlavou o stěnu, třetí potkal netopýra a všem to také řádně oznámil pronikavým vřískotem. Pan průvodce je z nás vyloženě nadšený a jakýkoli popis jeskyně vzdává.
Venku poté zjišťujeme škody – bláto na botách, bláto na kalhotách, bláto na bundách, bláto naprosto všude, sem tam nějaká modřina, pár nefunkčních svítilen. Ale z mého pohledu, i přes to všechno, je to nevšední zážitek, i když někteří možná nebudou souhlasit.
Dokodrcáme se do nedaleké hospody, kde ještě čekáme na zbytek výpravy a zlehka se občerstvujeme. V autobuse potom většina z nás usíná zmožená po celém dni, zbytek však spolužákům spánek nepřeje a trénuje svůj hlasový rozsah.
Doma se konečně dostávám do sprchy, smývám nánosy špíny a stále se směji vtipným situacím a hláškám z dneška. Mám za sebou opravdu vydařený den.

Kristýna Kubištová 4.B

Gympláci mezi krápníky
Nacházím se přibližně třicet metrů pod zemí a spolu s dalšími studenty 4.B se nakláním přes kovové zábradlí. Shlížím do největší podzemní propasti v České republice – do Nagelovy propasti. RNDr. Ivan Balák nám k tomu podává odborný výklad. Střídavě ho stačím vnímat, po ostatní čas si zahřívám dlaně a pozoruji různotvaré krápníky okolo nás.
Naše třída získala dotace od Evropské unie na organizování exkurze do systému Amatérské jeskyně v severní části Moravského krasu. Nyní se nacházíme v Sloupsko-šošůvských jeskyních, které jsou pro veřejnost běžně přístupné, proto tu turisté mohou nalézt informační cedule, spolehlivé osvětlení a schůdný terén.
Větší zábavu však zažíváme až v druhé půlce našeho výletu – v Holštejnské jeskyni, kam se jen tak běžný občan nedostane, takže na osvícené chodby můžeme rovnou zapomenout. S čelovkami a dávkou odvahy vstupujeme do černočerné tmy jeskynního prostoru. Klaustrofobikům rozhodně nedoporučuji, ostatní by však přišli o nezapomenutelný zážitek. Brodíme se bahnem a kalužemi kolem vzrostlých krápníků, jednou chodbou odbočujeme doleva, druhou doprava, potkáváme vrápence (menšího kamaráda netopýra) a já čím dál tím víc začínám obdivovat našeho průvodce. Stále se orientuje a ví, kudy se dostaneme ven. Nakonec spatříme denní světlo. Sluneční paprsky na krátkou chvíli omráčí naše oči, doposavad zvyklé na tmu. Z hlavy s úlevou sundáváme čelovky, oprášíme boty a kalhoty a štrádujeme si to do místní hospody. Na hranolky, na kofolu, na knedlíky. Potřebujeme po skvělém zážitku doplnit energii.

Markéta Popelářová, 4.B

Tma, bláto a netopýři Dnes konečně uvidíme klenoty krasů na vlastní oči. Je patnáctého května a my, kvartáni, sedíme v autobuse s jasným cílem – prozkoumat část Amatérských jeskyní, včetně jedné lidu nepřístupné! Jsme celí natěšení, někteří z představy temného neznáma, které na nás čeká, jiní alespoň z krásného dne se svými kamarády. Vystupuji z vozidla a po malé svačince následuji našeho průvodce do Eliščiny jeskyně. Hned u vchodu si v nastalém chladu oblékám další dvě vrstvy oblečení, pak obracím svou pozornost k houfu netopýrů, pochrupujících nedaleko od nás. Po první, v porovnání s následujícími proslovy, krátké přednášce se přesouváme do obrovské skalní síně, vyšperkované krápníky různých velikostí i úchvatných tvarů. Úplně slyším, jak kamarádka vedle mě úžasem tají dech. Důmyslnými tunely procházíme do nových a nových prostorů Sloupsko-šošůvských jeskyní, míjíme hluboké, děsivě černé propasti, staré dřevěné trámy, o kterých se traduje hned několik pověstí, také vystavené medvědí kosti. Máme možnost pokochat se i třpytivou krásou Pohádkové síně. Přes to všechno jsme skoro po dvou hodinách docela rádi, když ucítíme slunce na svých tvářích. Opět svačíme a nasedáme do autobusu. Jedeme jen kousek, k vesnici Holštejn. Náš průvodce a přírodovědec nám zde během malé procházky ukazuje závrty v lese, pak jsme rozděleni na poloviny. Naše půlka, s panem profesorem Skořepou v čele, míří na zříceninu hradu Holštejn a pak i do malé sluje Lidomorna, kterou se zříceninou spojuje prudká chodba a jejíž název skvěle vystihuje její dřívější využití. Můj spolužák samozřejmě se zájmem vyslechl varování, že na pravé straně Lidomorny je propástka, a jde se téměř poslepu přesvědčit. Naštěstí Jirka nikam nespadl a teď konečně můžeme prozkoumat tu záhadu, do které se bez povolení jen tak nedostanete. U starých, zrezivělých dveří, brány do systému podzemních tunelů, potkáváme už zasvěcenou část naší třídy. Její „lehká hysterie“ nás trochu znejistí, ale neztrácíme odvahu a štrádujeme si to s průvodcem a s vytasenými čelovkami do vlhké zatuchlé tmy. Po několika čvachtavých, blátivých krocích vidím v úrovni svých očí poměrně velkou mezeru mezi vrstvami udusaného jílu. Je celá hustě vyplněná nádhernými krápníky. Potkáváme také obyvatele těchto malých zdobených „pokojíčků“, vrápence, tvrdě spící na stěnách, i pavouky, kteří u mých vrstevníků nevzbuzují přílišné nadšení. Já jsem si celý den užila, i ostatní vypadají spokojeně (první skupina už se stihla uklidnit v hospodě), přitom jsme však pěkně utahaní a během jízdy domů se všichni těšíme na vydatnou večeři, koupel a pohodlnou postel…

Hana Petržílková 4.B

Bláto, jeskyně a opět bláto Je úterý 15. května 2012 a třída 4.B nasedá do autobusu, který následně vyráží do Moravského krasu. Je 8:30 a my si rozbalujeme naši první svačinku. Není to nic jiného než rohlík se šunkou a ředkvičkami. Náš dopravní prostředek zastavil a my vycházíme ven. Po chvilce strávené na záchodech s nefunkčními dveřmi se vypravujeme na pouť do Sloupsko-šošůvských jeskyní. Ihned na začátku nás zastavuje náš zkušený průvodce pan Balák a zahrnuje nás řadou informací o jeskyni. Spolužačka mě upozorňuje na malého netopýra létajícího v pozadí. Já sice vidím jen černou skvrnu, ale jejím pozorováním strávím zbývající čas v této části podzemí. Jdeme dál. Vždy po několika krocích nás pan Balák znovu a znovu informuje o zajímavostech Sloupsko-šošůvských jeskyních. Je 11:42 a my vycházíme opět na denní světlo. Celou dobu nás doprovází paní Dita Motlová a pan Hynek Skořepa. Nasedáme do autobusu, který nás nyní veze pouhou chvíli. Přesto se ale najde čas na druhou svačinku – housku s vajíčkem a paprikou. Spolužák zvolil párek v rohlíku s kečupem. Konečně dorazíme na místo určení. Čekají nás čtyři kilometry pěší chůze, během které nás pan Bálak poučuje o dalších a dalších krasových jevech. Nyní se před námi zjevila jeskyně, což byl cíl naší cesty. Holštejnská jeskyně. Vstupujeme dovnitř. Každý z nás má baterku. Nebojácně obsadím přední místo naší skupinky a rozsvěcuji svítidlo půjčené od dědečka. Mačkám knoflík, ale přístroj ne a ne se rozsvítit. Ocitám se ve tmě, avšak panice nepropadám. Konečně nacházím své spolužáky. Od této doby se jich držím v těsné vzdálenosti. Při cestě jeskyní mi mnohokrát sklouzává noha a já padám do hluboké kaluže. Je to opravdové dobrodružství. Za chvíli mám bláto téměř všude. Podobně na tom jsou i ostatní. Na stěně vedle nás spí dva netopýři. Spolužák náhle zakřičí a malý noční tvor se nespokojeně začne pohybovat a mávat křídly. Jenže to nejsou jediní obyvatelé temných a studených stěn. Potkáváme gigantické pavouky a jiná zvířata. Konečně vidím ty osudné dveře, kterými během několika vteřin odcházíme do místní hospody. Odtud nás odváží věrný autobus zpět do Ústí. Během jízdy hladově hltáme poslední zbytky našich zásob. Přibližně v 17:15 nás konečně vítá známé město, pro mnohé domov. Pro mě však cesta nekončí. S botami plnýma bláta mávám spolužákům a statečně se vydávám na vlak, který mě do toho mého domova doveze.
Lucie Kotlantová 4.B

„Vemte si s sebou všední oblečení, pláštěnku a baterku,“ informovala nás naše třídní učitelka, „půjdeme do jeskyně veřejně nepřístupné, se špatnou výbavou vás tam nepustí.“ Toto upozornění bylo pronášeno nejistým hlasem a vzbudilo v nás dobrodružné očekávání. Osobně jsem si začala představovat, jak se naše třída spouští do jámy plné netopýrů za hlasitého třeskotu vodopádů. Nastalo konečně úterý. Bylo osm hodin, když jsme vyjeli směr Sloupsko-šošůvské jeskyně, ozbrojeni pohorkami, plnými kapsami sušenek a dobrou náladou. Od Svitav ubývalo naše nadšení s každým dalším kilometrem (jeli jsme dvě hodiny). Po výstupu z autobusu se projevilo chladné počasí a většina třídy si začala stěžovat, že nikam neleze. Prohlídka, která následovala, byla velmi zajímavá, leč dvě hodiny dlouhá. Všichni drkotali zuby a proklínali nedostatečné oblečení a nekonečné zastávky, zatímco průvodce cosi říkal. Krátce jsme pak vylezli na povrch, abychom krom krápníků viděli důsledky krasu tam nahoře. Závrty, vstupy do podzemí a tak dále. Během této přestávky jsme se ohřáli, najedli, popojeli tři kiláčky autobusem a exkurze pokračovala. Nepřístupná jeskyně pod Holštejnem byla uzavřena plechovými dveřmi. Na rozdíl od většiny vstupů, které připomínají kanály a jimiž se do podzemí leze po žebříku, byly upevněny nastojato, což značně uklidnilo naši třídní. Výhled, který se nám po jejich otevření naskytl, nikdo nečekal. Byla tu chodba. Chodba 75 cm široká, metr a půl vysoká, táhnoucí se kamsi do tmy. Všude kolem jíl a bahno, místy netopýr, pavouk, zatlučená víčka od piva. Řeka sem kdysi naplavila usazeniny a nadšenci v nich vydlabali přes 200 metrů tunelů. Na každého udělala jeskyně jiný dojem. Avšak rozlehlý plácek, kde se mezi stropem a nižší vrstvou nánosu snášel les dvaceticentime­trových krápníčků, se musel líbit úplně všem. Prostě krása. Perlička za naším výletem byla zastávka v hospodě a nástup do vyhřátého autobusu. Navzdory divokým představám jsem z exkurze rozhodně nebyla zklamaná.

Anna Davidová, 4.B

11.6.2012, 12:30